Kdo by v dětství nechtěl být hasičem, taxikářem nebo hokejistou? Ano, i já jsem chtěl být něco z tohoto, ale osud mně nepřál. Kvůli mému zdravotnímu stavu jsem musel být něco podřadného. Ta myšlenka se mně vůbec nelíbila a tak jsem hledal práci, co mě bude bavit a nikdo nebude proti tomu, že jí dělám. Co takhle archeolog? Co takhle chodit ve šlépějích Indiana Jones. Ten nápad se mně zamlouval. Zkoumat pyramidy, hledat poklady. A co když najdu něco unikátního? Nechám si to. Po pár letech se ze mě stal jeden z nejlepších. Prozkoumával jsem skoro všechno.
Nejlepší věci, co jsem kdy našel byly led hodinky, zláté náramky, binární hodinky a také spoustu zlata, zlatých kalichů nebo prokletých mincí. Nechtělo se mně to prodávat. Za zlatky z pokladů jsem si koupil jedno veleznámé muzeum a tam jsem moje význámné poklady ukazoval nadšencům. Hodně lidí mně za toto bylo velmi vděčných a do muzea si brali nejméně tři foťáky. Je pátek večer, venku je zima a chladno. Sedím na lavičce a přemýšlím asi naposledy o svém životě. Rozhodl jsem se spáchat sebevraždu, kvůli jednomu důvodu. Nedostal jsem na vánoce nové binární hodinky. Tyto led hodinky, co mám teď zrovna na zápěstí mně už lezou krkem. Naposledy citím chvějící vítr, naposledy slyším zvuky hlučných aut.
Co bude až skočím? Co bude až se zabiju? Tyto otázky mně zrovna probíhají v hlavě.Vstávám z lavičky a vydávám se k mostu, kde u světelné lampy vidím nějakého bezdomovce povstávat. Vydávám se k němu. Bojí se. Sundávám si z ruky cenné led hodinky, vytahuju z kapsy peněženku a dávám mu je. Bezdomovec je celý bez sebe. Uklidňuju ho a říkám, že si binární hodinky zaslouží. Stejně byl určitě lepší člověk než já! Připravuju se ke skoku. Naposledy mně proběhnou v hlavě všechny scénky z mého mládí, puberty a také všechy ostátní přihody. Už nikdy více. Mám to udělat? Nebo mám ještě čekat? Už jsem se ale rozhodl. Skočil jsem.
Leave a Reply