Bylo, nebylo… už jen staré knihy pamatují tu dobu, kdy děti usínaly při příbězích tak krásných a vyprávěných laskavým hlasem maminky, či tatínka, že se jim o nich až do rána zdály příjemné sny o princeznách a udatných rytířích, kteří díky lásce porazili všechno zlo na světě.
Vyprávění pohádek není v kurzu, a to z mnoha „důvodů“. Televize, či počítače jsou plné příběhů, které místo hlasu rodiče a občas nějakého toho obrázku nabízejí úžasnou podívanou, kde dětské fantazie doslova ožívají. A nutno uznat, že jsou tyto pohádky často opravdu krásné.
Má tedy význam ještě dětem číst pohádky? Nebo dokonce pouze číst pohádky a nenechat děti se dívat na ty televizní? Ano a ne. Konzumování pohádek v mluvené podobě i v obrazové je pro vývoj dítěte zcela zásadní a nepostradatelné. Nejprve se podívejme na to, co nám přináší příběhy psané, jejichž vypravěčem se dětem stávají ti nejbližší – rodiče, či starší sourozenec.
Tyto pohádky mají výhodu v tom, že jsou časem zocelené a vždy naplněné dobrým poselstvím. Ty najdete například na Pohádkář. A navzdory názoru Járy Cimrmana, že pohádky z dětí dělají jen naivní hlupáky, jsou morální kvality v nich nadčasové a všichni chceme, aby z našich dětí vyrostli dobří lidé.
Ještě důležitější je ale budování vztahu s dítětem, kterému pohádky čteme. Dnes se zdá, že rodiče na své ratolesti nemají už vůbec čas a to je špatně, ať už si jakkoliv moc myslíme, že je to nevyhnutelné a potřebné – třeba kvůli práci, která nám bere čím dál více energie a času.
Co dokáže udělat půl hodina čtení před spaní se vztahem mezi dítětem a rodičem? Třeba pak nebude puberta tak nezvladatelná a po osamostatnění se nás děti ještě někdy navštíví, i když už nás materiálně nepotřebují, protože citové pouto přetrvalo i skrze pohádky, které jsme jim před spaním čítávali. Například Byl jednou jeden král.
Přiznejme si ale, že děti potřebují mnohem více zábavy, než je sebelepší rodič schopen jim poskytnout osobně. Kromě hraček, se kterými si ale děti vydrží samotné hrát až v pozdějším věku, je oblíbenou praxí posadit dítě před televizi nebo monitor, kde běží pohádkový příběh. Proti tomu se nedá nic namítat. Zejména skrze cizí animované pohádky děti poznají i něco jiného, než je naše Nesmrtelná teta. Pozor ale na to, co dětem pouštíme – rodiče v tomto musí být 100% zodpovědní. Třeba takový Bambi je roztomilost sama, ale vysvětlovat malému dítěti, kam zmizela Bambiho maminka, nemusí být příliš příjemné a vhodné. Zodpovědnost ale musíme mít, i když čteme české pohádky.
Co říct závěrem? Snad jen to, že dobrý rodič zásobuje dítě opravdu velkým množstvím kreslených, čtených a později i hraných pohádek, ale nevzdává se přitom své zodpovědnosti a hlavně vztahu s dítětem. Nestačí zapnout DVD s pohádkami a dítěte si celý den nevšímat. Naopak, podívejme se na film s našimi ratolestmi, smějme se s nimi, zodpovídejme jejich dotěrné otázky a hlavně, buďme tu s nimi a pro ně, stejně jako to činí pohádky už po nespočetné generace.
